15 Úno
Výrazem němý film se označují filmy, které neměly žádnou synchronizovanou zvukovou stopu. Němé filmy byly velmi rozšířené až do 20. let 20. století, kdy se objevily filmy se zvukovou stopou a během několika let je vytlačily.
Při promítání němých filmů tvořila zvukový doprovod živá hudba (klavír nebo celý orchestr) nebo gramofon. Pokud bylo potřeba okomentovat nebo vyjasnit děj filmu, používaly se psané mezititulky.
Celá éra němého filmu se potýkala z prudce hořlavou nitrocelulózovou podložkou filmového pásu. Promítací stroje byly opatřeny uzavřenými bubny pro cívky filmových kopií, aby se zabránilo přístupu vzduchu a rozšíření požáru. Vzplanutí filmu v promítací kabině v té době nebylo žádnou výjimkou. Voda nitrocelulózu neuhasila, u každého stroje byly nádoby s pískem, na udušení ohně. Nejrozšířenějším formátem němé éry byl klasický 35 mm film.
Všechny němé filmy natočené před rokem 1930 vyžadovaly promítací frekvenci 16 obr./s. Tato frekvence postačovala pro dobrou kvalitu obrazu. Když nastoupil zvukový film, frekvence musela být zvýšena na 24 obr/s. (u nás platí výjimka 25). Důvodem bylo nejenom zvýšení obrazové kvality, ale také nutnost zvýšit rychlost posunu filmu na zvukovém snímači. Při rychlosti 16 nebyl dosažen požadovaný kmitočet a kvalita zvuku. Proto je patrné evidentní zrychlení, při promítání na dnešních strojích.
11 Úno
Film je souhrnné označení pro kinematografii a veškeré její aspekty – umělecké, technické, komerční a společenské. Spolu s tiskem, rozhlasem a televizí a dnes už i internetem patří film mezi komunikační prostředky s největším dosahem a vlivem.
K rozvoji filmu, jako tech. vynálezu, jako druh umění, kulturního, společenského a hospodářského fenoménu došlo koncem 19. stol. První veřejné představení uskutečnily francouzští vynálezci kinematografického přístroje bratři Auguste a Louis Lumièrové 28. 12. 1895 v Paříži. V českých zemích se poprvé promítalo 15. 7. 1896 v Karlových Varech a již na poč. srpna 1897 natáčela americká společnost v Hořicích na Šumavě zdejší Pašijové hry, jež byly uvedeny v Americe. První české snímky natočil J. Kříženecký a v roce 1898 je promítal na Výstavě architektury a inženýrství v Praze v pavilonu Český kinematograf (Svatojánská pouť v československé vesnici, Poslední výstřel, Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech). V tomtéž roce realizoval hrané snímky: Dostaveníčko v mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů, Smích a pláč. Před 1. světovou válkou vzniklo několik filmových společností (mj. Kinofa, Ilusion, AMUS), jež kromě Lucernafilmu, založeného a zařízeného M. Havlem, záhy zanikly. Z raného období jsou známy filmy: Zkažená krev (1913), Zamilovaná tchýně (1914), Pan profesor, nepřítel žen (1914), Ahasver (1915), Pražští adamité (1917) a mnoho dalších. Po vzniku ČSR nastal rozkvět filmové produkce. V roce 1921 byly vystaveny v Praze stálé filmové produkce.
8 Úno
Produkce je samotné natáčení filmu při jeho tvorbě a tato fáze nastává po ukončení etapy předprodukce a její součástí jsou herectví, kamera, kostýmy, režie, osvětlení a scéna.
Nasvícení a natočení filmu se přeneseně nazývá kamera, a spadá do odpovědnosti hlavního kameramana. Třebaže je zodpovědný za to, jak je film nasvícen a natočen, neobsluhuje (většinou) kameru ani nerozžíhá světla. Tyto aktivity provádějí členové kamerového týmu pod jeho vedením. Kamery obsluhují další kameramani, osvětlovací tým vede hlavní osvětlovač.
Ve všech fázích výroby filmu je kameraman mistrem svého oboru a umělcem. Využívá znalostí mnoha technologií, jako například filmového materiálu a vyvolávacích procesů, kamer, objektivů a filtrů; uplatňuje umělecký cit k umístění kamery a kompozice záběrů. Hlavní kameraman téměř denně prohlíží materiál, který byl v daný den natočen, a prodiskutovává ho s režisérem, aby se ubezpečil, že film vyznívá v duchu režisérova záměru.
V USA jenou například někteří kameramani vyzýváni, aby se stali členy profesionální společnosti s názvem Americký společnost kameramanů (ASC). Hlavní kameraman, který je členem této společnosti, bývá uváděn v titulcích s příslušnou společností ASC za jménem.
Výsledný svět, který má být předveden ve filmu, vytváří vedoucí výroby. Tato osoba vystupuje jako architekt, scénograf a vizionář, který má vytvořit vše – od složitých scén po drobné rekvizity, jež se mohou změnit v kultovní předměty, jako například světelné meče z Hvězdných válek (1977). K povinnostem vedoucího výroby patří návrh a dohled nad stavbou scény, návrh rekvizit s jejich koupí či pronájmem; rovněž spolupráce s návrhářem kostýmů, aby se zajistilo, že oblečení herců bude v souladu s celkovým záměrem vyznění filmu. Šéf výroby se obvykle vyzná v architektuře, strojírenství, malířství, kreslení a divadelních a filmových uměních. Toto zázemí pak využívá při zkoumání historického údobí daného filmu a konkrétního světa světa a jeho obyvatel nebo k realizaci určité imaginární kultury. K jeho znalostem paří například přehled o vzhledu alžbětinského divadla či o futuristickým světě.
8 Úno
VHS (anglicky Video Home System, systém domácího videa) je standard pro nahrávání a přehrávání na kazetových videorekordérech.
VHS ukládá obraz i zvuk na videokazetu velikosti přibližně 185×100×25 mm (o něco méně než velikost formátu A5), která obsahuje magnetickou pásku šířky 0,5 palce (přibližně 12,7 mm). Standard byl vyvinut firmou JVC (za použití technologie licencované od Sony) a zveřejněn byl poprvé v září 1976. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století se VHS stalo de facto standardním formátem pro amatérské nahrávání a přehrávání videa poté, co vyhrálo válku s formátem Betamax firmy Sony (a v menší míře s formátem Video 2000 firmy Philips). Betamax poskytoval vyšší kvalitu záznamu, VHS však zvítězilo zejména díky nabízené větší délce záznamu (postupně až 300 minut v režimu SP) a jednoduššímu mechanickému řešení videokazety, díky kterému se VHS kazety daly výrazně rychleji převíjet.
Obraz je v systému VHS nahráván na pásku do šikmých stop dvěma videohlavami umístěnými na rotujícím bubnu, okolo jehož více jak poloviny obvodu je páska ovinuta. Pro nahrávání delších pořadů byly postupem času přidány režimy LP (dvojnásobná), respektive EP (trojnásobná délka záznamu, někdy označováno též jako SLP), kdy se páska pohybuje poloviční, respektive třetinovou rychlostí a obraz je zaznamenáván do užších stop dalšími dvěma hlavami (tzv. čtyřhlavý videorekordér).
Zvuk byl zpočátku nahráván pouze monofonně do podélné stopy s kvalitou horší než na analogové audiokazetě (frekvenční rozsah přibližně 100 Hz – 8 kHz, odstup signálu od šumu 42 dB v režimu SP). Později byly na trh uvedeny tzv. šestihlavé videorekordéry, které nahrávají dalšimi dvěma hlavami na rotujícím bubnu stereofonní zvuk v kvalitě blízké CD (frekvenční rozsah přibližně 20 Hz – 20 kHz, odstup signálu od šumu více než 70 dB v režimu SP).Této technické vlastnosti se v devadesátých letech užívalo pro záznam hudby v rádiích.
Šířka pásma zaznamenávaného videa 3 MHz (odpovídající horizontálnímu rozlišení 240 řádků) byla pro náročnější uživatele nedostatečná, proto byl v roce 1987 uveden na trh systém S-VHS. Horizontální rozlišení jasové složky se zvýšilo na 400 řádků, což představuje kvalitu blízkou analogovému televiznímu vysílání. Digitální standard D-VHS se záznamem obrazu ve formátu MPEG-2 na videokazety VHS, který byl uveden na trh v roce 1998, se komerčně neprosadil.
Pro použití ve videokamerách existují menší verze VHS-C a S-VHS-C. Na kazety tohoto formátu je možné nahrát až 60 minut v režimu SP, pro použití těchto kazet ve stolních přístrojích existují mechanické adaptéry.
V současnosti je používání VHS na ústupu. V amatérských videokamerách se dnes používá nejčastěji digitální systém DV, pro distribuci filmů standard DVD, který se postupně prosazuje i pro domácí nahrávání. VHS je však stále široce rozšířeno zejména díky dříve zakoupeným produktům využívajícím standard VHS a rozsáhlým domácím videotékám na kazetách VHS.
8 Úno
Titulky jsou psaná verze filmového dialogu. Obsahují přepis řeči či nějak doplňují informace o právě sledované scéně z filmu. Mohou obsahovat buď překlad dialogů v cizím jazyce, nebo psaný záznam dialogu v jazyce stejném, který je určen pro diváky se sluchovými poruchami. Titulky jsou také často využívány pro průběžný překlad dramatických děl v cizím jazyce. Obvykle se objevují ve spodní části obrazovky nebo plátna. Na filmových festivalech se často zobrazují na odděleném displeji pod plátnem.
Samostatné titulky prostříhané mezi jednotlivé filmové obrazy v minulosti umožňovaly sdělení verbálních informací v ději němých filmů.
Úvodní a závěrečné titulky doplňují informace o filmu a mohou dotvářet jeho charakter. Známé jsou například výrazné prostorové titulky uvádějící do děje Hvězdných válek.
Úvodní titulky obvykle obsahují název filmu a jména jeho hlavních tvůrců. Co všechno obsahují, je dáno místními zvyklostmi. V mnoha filmech tvoří samostatnou část filmu s výrazným výtvarným zpracováním. Příkladem mohou být animované titulky filmů skupiny Monty Python, filmů série Růžový panter nebo výrazně pojaté titulky filmů o Jamesi Bondovi.
Závěrečné titulky obvykle obsahují kompletní jmenný seznam všech lidí, kteří se na filmu podíleli, od herců a scénáristů, až po asistenty. Závěrečné titulky obvykle děj nijak nedoplňují, ale existuje i řada výjimek, kde můžeme v závěrečných titulcích vidět např. události po hlavním ději filmu, záběry z natáčení či nepovedené scénky.
V televizi se můžeme setkat ještě s jedním druhem titulků, a tím jsou skryté titulky určené pro diváky se sluchovým postižením. Jsou dostupné na teletextu na straně 888. Skryté titulky doslova kopírují zvukovou verzi dialogu a často obsahují i doplňkové informace o doprovodných zvucích jako např. „ženský smích“ nebo „vrzání schodů“.
Titulky s překladem se vyrábějí buď leptáním (chemický proces) nebo vypalováním laserem. Leptání je rychlejší a jeho cena závisí na délce filmu. Cena laseru závisí na počtu titulků ve filmu. Proto jsou různé filmy (i od jedné a téže distribuční společnosti) titulkované leptáním nebo laserem, v závislosti na délce, množství titulků ve filmu a počtu kopií, které se mají titulkovat.
8 Led
Animovaný film je druh filmu, který je snímaný po jednotlivých fázích (neboli snímcích filmového pásu) tak, aby se jeho přehrátím plnou rychlostí vytvořil dojem plynulého pohybu. Tomuto způsobu rozpohybování se říká animace.
Animované filmy vznikly původně jako kreslené, loutkové a další technologie, od konce minulého století se uplatňuje počítačová animace.
Pro filmové triky se také používají i další technologie.
Před druhou světovou válkou založil, po vzoru USA, Baťa ve Zlíně „továrnu“ na kreslené filmy, po válce se proslavil Jiří Trnka svými loutkovými filmy. Dalšími známými tvůrci z dob Československa jsou Břetislav Pojar a Jan Švankmajer.
Slavné kreslené animované filmy jsou třeba Sněhurka a sedm trpaslíků, Lví král studia Walta Disneye, či filmy a seriály z Japonska (říká se jim anime), zastoupené a známé především pracemi ze studia Ghibli a jeho nejznámějšího režiséra Hajaa Mijazakiho, kreslené v japonském komixovém stylu zvaném manga.
Světoznámý je Jiří Trnka, loutkové filmy tvořili třeba Břetislav Pojar, Karel Zeman kombinoval loutky s herci, Hermína Týrlová, z novější tvorby natočil Aurel Klimt filmové Fimfárum.
Nejznámější tvůrce, používající tuto technologii je Nick Park a studio Aardman Animations. Natočili několik půlhodinových filmů Wallace & Gromit a dlouhometrážní Slepičí úlet a Prokletí králíkodlaka.
Různé způsoby animace objektů používá třeba Jan Švankmajer, ale i mnoho dalších.
Jedná se o pixilování člověka – snímek po snímku se nafotí člověk v pohybu a postupným dáváním obrázků za sebe se člověk dostane sám do pohybu optickým klamem.
Počítačem animované filmy jsou například klípek Jana Pinkavy Geriho hra oceněný soškou Oscar, Shrek, Final Fantasy: The Spirits Within, Toy Story, Hledá se Nemo, Doba ledová, Auta, nebo také první takhle animovaný český film Kozí příběh.
Velmi slavný film s animovanými triky byl dávný King Kong. Český režisér Karel Zeman používal animované triky velmi často (filmy Vynález zkázy, Cesta do pravěku a další).
Animované triky využívají všechny animační technologie.
8 Led
Voiceover nebo také Voice-over je
I když se předčítaným textům říká komentáře mimo obraz/pod obraz, voice talent není komentátor (to je autor komentáře nebo odborník, který dokáže snímané dění doprovodit komentářem spatra (například přenos sportovního utkání), přičemž v takovém případě není přísně posuzována libozvučnost projevu).
V některých zemích, např. v Polsku (včetně nosičů DVD) je voiceover využíván v daleko širší míře také jako náhrada za zde nepříliš často používaný dabing zahraničních filmů – voiceover (často jediný herec) je zde čten zároveň s originálním zněním nebo několik sekund po něm.
8 Led
Dabing (z anglického dubbing) je proces, při kterém jsou filmové dialogy herce nebo herců přemluveny jinými herci s úmyslem nezměnit ostatní zvukové složky filmu (ruchy, hudba). Dabing se nejčastěji užije v případě vzniku jiné jazykové verze filmu. Setkat se s ním však lze i v případě, kdy je původní hercův projev z nějakého důvodu nepoužitelný a je tedy nutno jej přemluvit někým jiným ve stejném jazyce. (Velmi často se tento princip využívá např. při natáčení reklamních spotů, kde často vystupují neherci s neškoleným hlasovým projevem.)
K tvorbě dabingu jsou vždy potřeba tzv. mezinárodní míchací pásy, což jsou zvukové stopy obsahující hudbu a zvukové efekty, chybí v nich dialogy.
V dřívějších letech vznikal dabing pomocí tzv. smyček, které vznikly fyzickým rozstříháním filmového pásu na několikaminutové části, které byly slepeny (a tím vznikly nekonečné smyčky). Každá smyčka pak byla ve studiu promítána dokola tak dlouho, dokud se přítomným hercům nepodařilo namluvit všechny repliky v dané smyčce ke spokojenosti dabingového režiséra.
Od tohoto postupu se upustilo s příchodem videokazet a digitální techniky. Dnes se používá pouze ve studiích České televize.
Dnes je celý postup kompletně digitální, což mj. znamená, že herci mohou chodit do dabingového studia po jednom a dabovat postavu zvlášť, tj. nejdříve namluví všechny své repliky postava X, pak postava Y, pak postava Z, aniž by se tito tři herci museli někdy setkat (i když ve filmu mají jejich postavy společné scény).
V případě některých dabingů pro kina (někdy i na DVD) je běžné, že se natočený zvuk odešle do původního zahraničního studia, které film natočilo, a zde je smíchán tak, aby přesně odpovídal původnímu zvukovému mixu. U náročných projektů může dabing vznikat měsíc a stát okolo milionu Kč. U filmů pro video a televizi může být dabing hotov za jeden den.
Dabing zhotovený pro kina je většinou používán i pro DVD, video a televizi, ale existují i výjimky, především u starších filmů, kde nevyhovuje technická kvalita dabingu nebo pokud je nákup práv k dabingovému dílu nákladnější než tvorba nového.
Protože poptávka po dabingu je (především pro televizi a video) velká, existuje v Česku přes 20 společností vyrábějících dabing.
4 Led
Seriál je obecné označení pro opakující se událost, děj nebo dílo. Obvykle se jedná o sled novinových či časopiseckých článků, reportáží, kreseb, fotografií nebo o audiovizuální dílo.
Seriál v umění je nejčastěji dramatické audiovizuální dílo rozdělené na několik dílů. Jednotlivé díly mají většinou stejný časový rozsah, zpravidla kratší než samostatné dílo (např. „celovečerní“ film).
Nejobvyklejšími druhy seriálů jsou rozhlasové a televizní seriály.
Počet dílů bývá různý. Některé seriály jich mají skutečně jen několik, jiné stovky. U seriálů je také běžné, že jsou časem přidávány navazující díly.
Některé seriály se dělí na sezóny. Sezóna obsahuje zpravidla pevný počet dílů, který se odvysílá v průběhu jednoho roku (mluvíme o premiérovém vysílání seriálu). Běžné počty dílů sezóny jsou 52 (jednou za týden), 26 (jednou za dva týdny) nebo 22 (jednou za dva týdny s vynecháním prázdnin). Některé seriály se snaží každou sezónu částečně ukončit, jiné naopak končí sezónu uprostřed dvoudílu.
Díly se většinou označují pořadovým číslem a názvem nebo číslem sezóny, pořadovým číslem v sezóně a názvem (např. 5×23 Já, Borg je 23. díl páté sezóny Star Trek: The Next Generation).
Mezi typicky seriálové žánry patří telenovela (televizní román) a sitcom (situační komedie). Jde o díla bez vysokých uměleckých cílů, vytvářená a vysílaná především pro pobavení. Je pro ně typický jednoduchý děj s důrazem na city a emoce (telenovela) či komické situace (sitcom), vyšší počet dílů a častá vysílací frekvence.
Vzhledem k počtu dílů mají seriály obvykle menší rozpočet na jednotku času než celovečerní filmy. Jejich finanční nákladnost sice snižuje například možnost znovupoužívání kulis a rekvizit, ale často navíc mají méně propracovanou výpravu a pracují na nich méně kvalitní režiséři a herci. To může následně vést k nižší umělecké kvalitě. Populární kvalitní herci také nebývají ochotní se dlouhodobě uvázat na jednom projektu. Naproti tomu ale samozřejmě existují i seriály umělecky hodnotné, ať už finančně náročné či nikoliv.
Seriály začínají pilotním dílem. Tím může být jednoduše první díl, první dva díly tvořící dvojepisodu nebo pilotní film, tedy celovečerní film použitelný samostatně i jako začátek seriálu (označuje se pak jako „nultý díl“ seriálu).
2 Led
Filmová místa.cz (zkracováno na FM) je databáze filmových lokací a míst natáčení především v českých filmech a zahraničních filmech natáčených na území České republiky. Nejde tedy prioritně o klasickou databázi filmových děl, jakou nabízí projekty Česko-Slovenská filmová databáze nebo České filmové nebe. Filmová místa.cz si kladou za cíl odpovědět na otázku, na kterých místech se natáčely filmy a seriály.
Projekt Filmová místa.cz byl spuštěn 1. května 2007., autorem je Jiří Kuruc. Podmětem ke vzniku projektu byly závěrečné scény z filmu Charlotte Gray, kde se hlavní hrdinka setkává se svým ztraceným přítelem Julienem na kopci s kamenným kostelem. Místo autory natolik okouzlilo, že chtěli zjistit, kde se nachází. A zjistili, že vševědoucí Internet nedokáže odpovědět. Na podzim téhož roku přibyla funkce Interaktivní mapa. Projekt do té doby odpovídal na otázku, kde se natáčel konkrétní film. Nedokázal však návštěvníkům jednoduše odpovědět, co se natáčelo v okolí jejich bydliště anebo cíle nedělního výletu. Interaktivní mapa využívá veřejně dostupné API mapové aplikace Googlu.
Projekt je od počátku stavěn jako tzv. Web 2.0 aplikace a jak autoři přiznávají, bere si inspiraci právě z Wikipedie. Pro jedince je nemožné, aby poznal všechna místa natáčení z filmu. Návštěvníci stránek z různých koutů republiky však snadno rozeznají místa ve svém blízkém okolí, které mají neustále na očích. Nové filmy a filmové záběry mohou přidávat všichni registrovaní uživatelé a všichni registrovaní uživatelé mohou přidávat k filmovým záběrům adresu a také fotografii současné podoby místa. Tyto srovnávací fotografie jsou nejzajímavější u filmů staršího data výroby. Pro účely databáze jsou bezvýznamné filmy natáčené v ateliérech.
Velmi často se tedy stává, že jeden uživatel vloží záběr z filmu, o kterém by chtěl vědět, kde se natáčel. Druhý uživatel místo rozpozná a přidá adresu. Třetí uživatel pak může přidat fotografii současné podoby místa pro srovnání.