15 Úno
Výrazem němý film se označují filmy, které neměly žádnou synchronizovanou zvukovou stopu. Němé filmy byly velmi rozšířené až do 20. let 20. století, kdy se objevily filmy se zvukovou stopou a během několika let je vytlačily.
Při promítání němých filmů tvořila zvukový doprovod živá hudba (klavír nebo celý orchestr) nebo gramofon. Pokud bylo potřeba okomentovat nebo vyjasnit děj filmu, používaly se psané mezititulky.
Celá éra němého filmu se potýkala z prudce hořlavou nitrocelulózovou podložkou filmového pásu. Promítací stroje byly opatřeny uzavřenými bubny pro cívky filmových kopií, aby se zabránilo přístupu vzduchu a rozšíření požáru. Vzplanutí filmu v promítací kabině v té době nebylo žádnou výjimkou. Voda nitrocelulózu neuhasila, u každého stroje byly nádoby s pískem, na udušení ohně. Nejrozšířenějším formátem němé éry byl klasický 35 mm film.
Všechny němé filmy natočené před rokem 1930 vyžadovaly promítací frekvenci 16 obr./s. Tato frekvence postačovala pro dobrou kvalitu obrazu. Když nastoupil zvukový film, frekvence musela být zvýšena na 24 obr/s. (u nás platí výjimka 25). Důvodem bylo nejenom zvýšení obrazové kvality, ale také nutnost zvýšit rychlost posunu filmu na zvukovém snímači. Při rychlosti 16 nebyl dosažen požadovaný kmitočet a kvalita zvuku. Proto je patrné evidentní zrychlení, při promítání na dnešních strojích.
11 Úno
Film je souhrnné označení pro kinematografii a veškeré její aspekty – umělecké, technické, komerční a společenské. Spolu s tiskem, rozhlasem a televizí a dnes už i internetem patří film mezi komunikační prostředky s největším dosahem a vlivem.
K rozvoji filmu, jako tech. vynálezu, jako druh umění, kulturního, společenského a hospodářského fenoménu došlo koncem 19. stol. První veřejné představení uskutečnily francouzští vynálezci kinematografického přístroje bratři Auguste a Louis Lumièrové 28. 12. 1895 v Paříži. V českých zemích se poprvé promítalo 15. 7. 1896 v Karlových Varech a již na poč. srpna 1897 natáčela americká společnost v Hořicích na Šumavě zdejší Pašijové hry, jež byly uvedeny v Americe. První české snímky natočil J. Kříženecký a v roce 1898 je promítal na Výstavě architektury a inženýrství v Praze v pavilonu Český kinematograf (Svatojánská pouť v československé vesnici, Poslední výstřel, Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech). V tomtéž roce realizoval hrané snímky: Dostaveníčko v mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů, Smích a pláč. Před 1. světovou válkou vzniklo několik filmových společností (mj. Kinofa, Ilusion, AMUS), jež kromě Lucernafilmu, založeného a zařízeného M. Havlem, záhy zanikly. Z raného období jsou známy filmy: Zkažená krev (1913), Zamilovaná tchýně (1914), Pan profesor, nepřítel žen (1914), Ahasver (1915), Pražští adamité (1917) a mnoho dalších. Po vzniku ČSR nastal rozkvět filmové produkce. V roce 1921 byly vystaveny v Praze stálé filmové produkce.
8 Úno
Produkce je samotné natáčení filmu při jeho tvorbě a tato fáze nastává po ukončení etapy předprodukce a její součástí jsou herectví, kamera, kostýmy, režie, osvětlení a scéna.
Nasvícení a natočení filmu se přeneseně nazývá kamera, a spadá do odpovědnosti hlavního kameramana. Třebaže je zodpovědný za to, jak je film nasvícen a natočen, neobsluhuje (většinou) kameru ani nerozžíhá světla. Tyto aktivity provádějí členové kamerového týmu pod jeho vedením. Kamery obsluhují další kameramani, osvětlovací tým vede hlavní osvětlovač.
Ve všech fázích výroby filmu je kameraman mistrem svého oboru a umělcem. Využívá znalostí mnoha technologií, jako například filmového materiálu a vyvolávacích procesů, kamer, objektivů a filtrů; uplatňuje umělecký cit k umístění kamery a kompozice záběrů. Hlavní kameraman téměř denně prohlíží materiál, který byl v daný den natočen, a prodiskutovává ho s režisérem, aby se ubezpečil, že film vyznívá v duchu režisérova záměru.
V USA jenou například někteří kameramani vyzýváni, aby se stali členy profesionální společnosti s názvem Americký společnost kameramanů (ASC). Hlavní kameraman, který je členem této společnosti, bývá uváděn v titulcích s příslušnou společností ASC za jménem.
Výsledný svět, který má být předveden ve filmu, vytváří vedoucí výroby. Tato osoba vystupuje jako architekt, scénograf a vizionář, který má vytvořit vše – od složitých scén po drobné rekvizity, jež se mohou změnit v kultovní předměty, jako například světelné meče z Hvězdných válek (1977). K povinnostem vedoucího výroby patří návrh a dohled nad stavbou scény, návrh rekvizit s jejich koupí či pronájmem; rovněž spolupráce s návrhářem kostýmů, aby se zajistilo, že oblečení herců bude v souladu s celkovým záměrem vyznění filmu. Šéf výroby se obvykle vyzná v architektuře, strojírenství, malířství, kreslení a divadelních a filmových uměních. Toto zázemí pak využívá při zkoumání historického údobí daného filmu a konkrétního světa světa a jeho obyvatel nebo k realizaci určité imaginární kultury. K jeho znalostem paří například přehled o vzhledu alžbětinského divadla či o futuristickým světě.
8 Úno
VHS (anglicky Video Home System, systém domácího videa) je standard pro nahrávání a přehrávání na kazetových videorekordérech.
VHS ukládá obraz i zvuk na videokazetu velikosti přibližně 185×100×25 mm (o něco méně než velikost formátu A5), která obsahuje magnetickou pásku šířky 0,5 palce (přibližně 12,7 mm). Standard byl vyvinut firmou JVC (za použití technologie licencované od Sony) a zveřejněn byl poprvé v září 1976. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století se VHS stalo de facto standardním formátem pro amatérské nahrávání a přehrávání videa poté, co vyhrálo válku s formátem Betamax firmy Sony (a v menší míře s formátem Video 2000 firmy Philips). Betamax poskytoval vyšší kvalitu záznamu, VHS však zvítězilo zejména díky nabízené větší délce záznamu (postupně až 300 minut v režimu SP) a jednoduššímu mechanickému řešení videokazety, díky kterému se VHS kazety daly výrazně rychleji převíjet.
Obraz je v systému VHS nahráván na pásku do šikmých stop dvěma videohlavami umístěnými na rotujícím bubnu, okolo jehož více jak poloviny obvodu je páska ovinuta. Pro nahrávání delších pořadů byly postupem času přidány režimy LP (dvojnásobná), respektive EP (trojnásobná délka záznamu, někdy označováno též jako SLP), kdy se páska pohybuje poloviční, respektive třetinovou rychlostí a obraz je zaznamenáván do užších stop dalšími dvěma hlavami (tzv. čtyřhlavý videorekordér).
Zvuk byl zpočátku nahráván pouze monofonně do podélné stopy s kvalitou horší než na analogové audiokazetě (frekvenční rozsah přibližně 100 Hz – 8 kHz, odstup signálu od šumu 42 dB v režimu SP). Později byly na trh uvedeny tzv. šestihlavé videorekordéry, které nahrávají dalšimi dvěma hlavami na rotujícím bubnu stereofonní zvuk v kvalitě blízké CD (frekvenční rozsah přibližně 20 Hz – 20 kHz, odstup signálu od šumu více než 70 dB v režimu SP).Této technické vlastnosti se v devadesátých letech užívalo pro záznam hudby v rádiích.
Šířka pásma zaznamenávaného videa 3 MHz (odpovídající horizontálnímu rozlišení 240 řádků) byla pro náročnější uživatele nedostatečná, proto byl v roce 1987 uveden na trh systém S-VHS. Horizontální rozlišení jasové složky se zvýšilo na 400 řádků, což představuje kvalitu blízkou analogovému televiznímu vysílání. Digitální standard D-VHS se záznamem obrazu ve formátu MPEG-2 na videokazety VHS, který byl uveden na trh v roce 1998, se komerčně neprosadil.
Pro použití ve videokamerách existují menší verze VHS-C a S-VHS-C. Na kazety tohoto formátu je možné nahrát až 60 minut v režimu SP, pro použití těchto kazet ve stolních přístrojích existují mechanické adaptéry.
V současnosti je používání VHS na ústupu. V amatérských videokamerách se dnes používá nejčastěji digitální systém DV, pro distribuci filmů standard DVD, který se postupně prosazuje i pro domácí nahrávání. VHS je však stále široce rozšířeno zejména díky dříve zakoupeným produktům využívajícím standard VHS a rozsáhlým domácím videotékám na kazetách VHS.
8 Úno
Titulky jsou psaná verze filmového dialogu. Obsahují přepis řeči či nějak doplňují informace o právě sledované scéně z filmu. Mohou obsahovat buď překlad dialogů v cizím jazyce, nebo psaný záznam dialogu v jazyce stejném, který je určen pro diváky se sluchovými poruchami. Titulky jsou také často využívány pro průběžný překlad dramatických děl v cizím jazyce. Obvykle se objevují ve spodní části obrazovky nebo plátna. Na filmových festivalech se často zobrazují na odděleném displeji pod plátnem.
Samostatné titulky prostříhané mezi jednotlivé filmové obrazy v minulosti umožňovaly sdělení verbálních informací v ději němých filmů.
Úvodní a závěrečné titulky doplňují informace o filmu a mohou dotvářet jeho charakter. Známé jsou například výrazné prostorové titulky uvádějící do děje Hvězdných válek.
Úvodní titulky obvykle obsahují název filmu a jména jeho hlavních tvůrců. Co všechno obsahují, je dáno místními zvyklostmi. V mnoha filmech tvoří samostatnou část filmu s výrazným výtvarným zpracováním. Příkladem mohou být animované titulky filmů skupiny Monty Python, filmů série Růžový panter nebo výrazně pojaté titulky filmů o Jamesi Bondovi.
Závěrečné titulky obvykle obsahují kompletní jmenný seznam všech lidí, kteří se na filmu podíleli, od herců a scénáristů, až po asistenty. Závěrečné titulky obvykle děj nijak nedoplňují, ale existuje i řada výjimek, kde můžeme v závěrečných titulcích vidět např. události po hlavním ději filmu, záběry z natáčení či nepovedené scénky.
V televizi se můžeme setkat ještě s jedním druhem titulků, a tím jsou skryté titulky určené pro diváky se sluchovým postižením. Jsou dostupné na teletextu na straně 888. Skryté titulky doslova kopírují zvukovou verzi dialogu a často obsahují i doplňkové informace o doprovodných zvucích jako např. „ženský smích“ nebo „vrzání schodů“.
Titulky s překladem se vyrábějí buď leptáním (chemický proces) nebo vypalováním laserem. Leptání je rychlejší a jeho cena závisí na délce filmu. Cena laseru závisí na počtu titulků ve filmu. Proto jsou různé filmy (i od jedné a téže distribuční společnosti) titulkované leptáním nebo laserem, v závislosti na délce, množství titulků ve filmu a počtu kopií, které se mají titulkovat.